Omlouvání dětí: +420 417 823 860

Nechte si zasílat automaticky poslední aktuality do svého e-mailu. Odběr můžete kdykoli odhlásit.

Po zadání a odeslání Vašeho e-mailu můžete odhlásit oběr aktualit.

Nepřehlédněte...

  Vážení rodiče, během prázdninového provozu v náhradních MŠ zvoňte. Pokud bude vaše dítě ukončovat docházku do MŠ, nezapomeňte, prosím, odevzdat přístupové čipy, bude vám vrácena záloha.
Zpět
30.07.2019, Jiřina Ondráková

Jak to má Nevýchova s hranicemi?

Jak to má Nevýchova s hranicemi? Děti potřebují hranice.

Nevýchova není volná výchova bez hranic. Hranice jsou důležité. Zaprvé proto, aby dítě nebylo ztracené v bezbřehém prostoru, kde se nemá čeho chytit, a zadruhé proto, aby se v rodinném prostředí naučilo vnímat i potřeby ostatních lidí, nejen ty svoje.

V Nevýchově ale na rozdíl od jiných přístupů uplatňujeme hranice vnitřní, které vycházejí z vás, vašich potřeb, potřeb vašeho dítěte a vaší jedinečné situace, a proto fungují.   

Proč klasické hranice tak často nefungují

Klasická výchova staví hranice tak, že dítěti říká: tohle ne, tohle nedělej, tohle se musí, tohle se nesmí, tohle se dělá, tohle se nedělá. To jsou hranice vnější. Které jsou postavené na principu: já určím, co se dělá a nedělá, a ty to dodržuj. A když nedodržíš, zpravidla přijde nějaký trest (např. plácnu tě přes ručičku, zakážu ti televizi, nepustím tě na houpačku, odtáhnu tě ze hřiště, vezmu ti tablet nebo se budu tvářit naštvaně, abys viděl, že se zlobím, apod.).

Jinými slovy tyhle hranice fungují jako plot, za který už dítě nesmí, a říkají: nelez přes plot, nebo se něco špatného stane.

Jenže plot musí někdo neustále hlídat

Protože dítě přirozeně zajímá, co je za ním. Takže se ho dříve či později začne snažit buď přelézt, nebo tajně obejít (pokud je rodič dostatečně přísný a každé přelézání včas zatrhne).

Přelézání pomyslného plotu poznáte například tak, že dítěti něco výslovně zakážete, a ono to stejně udělá. A obcházení je třeba to, že mu připravíte na svačinu ovoce, aby jedlo zdravě, a pak najdete oschlé kousky jablek naházené za sedačkou a jste z toho v šoku. Co teď? Vyhubovat? Potrestat? Přitvrdit? Možná to zabere a dítě dá pokoj, už si to víckrát nedovolí. Nebo možná jenom počká, až u toho nebudete, a udělá to zas, jenom víc tajně.

Chybí zodpovědnost

Hranice vybudované pomocí příkazů, zákazů a trestů v dítěti nebudují zodpovědnost za jejich dodržování. Poslechne, protože musí, protože tak to máma nebo táta řekli, protože se bojí toho, co jinak přijde. Nemá potřebu je dodržovat, má jen potřebu vyhnout se nepříjemnostem.

Můžou se pak stát dvě věci:

  1. Podřídí se a do života se naučí poslouchat ty, kdo jsou silnější a mají nad ním zrovna moc. A jednoho dne už to nebudete vy, ale šéf, partner/ka, doktor, kamarádi…
  2. Nebo bude rebelovat a počká na příležitost, až mu bude -náct a nebudou nad ním viset všudypřítomné rodičovské oči, aby se utrhlo ze řetězu. To jsou pak případy rodičů, kteří říkají: Já nevím, ona byla vždycky taková hodná, vždycky poslechla, a teď vyvádí strašný věci, chytla se takový divný party a vůbec na nás nedá, nechápu, kde se to v ní vzalo. Taková situace je důsledkem autoritativně postavených vnějších hranic, kterým se dítě přizpůsobilo, dokud bylo malé, ale nepřijalo je za své.

Jak fungují hranice v Nevýchově

Místo rad typu – buďte přísní, trvejte na svém, buďte důslední, učíme v Nevýchově, jak objevit svoje vnitřní rodičovské hranice a začít je vyjadřovat tak, aby jim dítě rozumělo, mohlo se k nim připojit a respektovat je.  

Není to instantní návod typu „řekněte tohle, udělejte tohle“. Je to proces, ve kterém musí nejdřív rodič objevit své skutečné vlastní hranice a upevnit se v tom, co je pro něj důležité, co chce (nebo co naopak nechce). Tenhle krok je nezbytný hlavně proto, aby měl v sobě jasno, dřív než začne nastavovat jakékoli hranice s dětmi.

Děti totiž velmi dobře vnímají, když rodič tápe nebo staví hranice, o kterých vlastně není úplně přesvědčený, a dělá to třeba jenom proto, že si myslí, že tak se to má, nebo že mu to někdo poradil: Hele, tohle mu musíš zatrhnout, nebo ti za chvíli bude skákat po hlavě. Tohle si nezaváděj, dítě musí spát v postýlce, nebo z toho budeš jednou nešťastná (a podobně).

Takové hranice jsou pak umělé, nejisté, rodič se v nich sám moc nevyzná, pochybuje o nich. A dítě z něj tuhle nejistotu cítí, taky se pak v jeho hranicích nevyzná a různě je zkouší, překračuje, bourá. Navíc vedle nejistého, tápajícího rodiče je těžké citit se bezpečně, chybí tu pevná síla, o kterou se může opřít.

Vaše rodičovská jistota je důležitá

Proto je tak důležité objevit v první řadě svoje vnitřní hranice, abyste dítěti nestavěli chatrný plot, ale vytvořili bezpečný prostor, ve kterém se orientuje. Teprve pak může následovat druhý krok: naučit se svoje hranice jasně vyjadřovat.

Znamená to především přestat s moralizováním v duchu „tohle se nedělá, tohle se nesmí“ a přikazováním jako „nekřič tu, na tohle nesahej, neskákej mi do řeči, musíš si mýt ruce, budeš si po sobě uklízet, musíš nosit bačkory“ apod. A místo toho začít otevřeně říkat, o co mi skutečně jde.

Tyhle dva kroky – objevit svoje vnitřní hranice a začít je srozumitelně komunikovat – nejde udělat v deseti minutách, pokud chcete dobrý a trvalý výsledek.

Hranice, které dítě respektuje, jsou ty, na kterých se podílí

Nevýchovné hranice jsou zároveň hranice společné. To znamená, že vycházejí z toho, co chce a potřebuje rodič, ale berou v potaz i to, co chce a potřebuje dítě. Proto Nevýchovného rodiče neuslyšíte říkat – takhle to bude, protože já to tak chci. Sice jasně říká: Tohle je pro mě důležité, tady je moje hranice, přes kterou nepůjdu. Ale taky se ptá dítěte: Co je v tom důležité pro tebe?

Ukazuje mu tak vlastním příkladem: tohle je náš společný prostor, a i když nemůže být vždycky po tvém, na každém z nás tu záleží.

Co vám Nevýchovné hranice přinesou

1) Dítě vás začne brát vážně

Když objevíte své vnitřní hranice, naučíte se je otevřeně komunikovat a současně do nich zapojovat dítě, začnete mu dávat jasnou zprávu, že ho berete vážně. A naučíte ho nápodobou to stejné – aby bralo vážně vás. Ne jen proto, že musí, ale proto, že samo chce. Což je mimochodem základ přirozené autority, po které tolik dnešních rodičů marně touží.

2) Naučíte ho zodpovědnosti

Dáte dítěti možnost, aby se podílelo, a vám ubyde starost. Když totiž hranice stavíte sami, bez zapojení dítěte, jste pak taky jediní, kdo je musí hlídat. Zodpovědnost za jejich dodržování držíte vy.

Zatímco když vybudujete hranice společné, založené na potřebách a spokojenosti vás obou, máte taky oba zájem na tom, aby platily. Nemusíte je pak neustále kontrolovat, zlobit se a vyvozovat důsledky. Dítě je začne respektovat a hlídat spolu s vámi. Převezme svůj díl zodpovědnosti, protože to bude váš společný prostor, na kterém mu záleží.

3) Pomůžete mu vybudovat zdravé sebevědomí

Navíc se v tomhle novém prostoru dítě přirozeně naučí mít svoje vlastní vnitřní hranice. Které ho budou chránit v budoucnu, až nebudete vy, rodič, v dosahu. Bude díky vám vědět, kdo je a co chce, a bude to umět říct.

Takže spíš nepodlehne tlaku kamarádů, aby udělalo něco, čeho bude litovat, a nezalekne se v dospělosti toho, když na něj někdo zkusí zvýšit hlas. Bude umět říct svůj názor a hledat s druhými řešení. Protože se to naučilo s vámi doma, v rodině.

Jde začít odmalička

S tím vším jde postupně začít už odmalička, aniž byste dítě nadměrně zatěžovali. Tím, že se spolu začnete Nevýchovně domlouvat. 

Děti jsou samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor

Před Nevýchovou u nás panovala napjatá atmosféra. Já, manžel i děti jsme si tak nějak nerozuměli. Hádky byly celkem časté, tisíckrát jsme vždy něco museli opakovat a nebylo nám prostě spolu nejlíp. Ačkoliv jsme se s manželem snažili, děti nám to vždycky ‚komplikovaly‘. Máme 2 hodně živé holčičky (4 a 2 roky) a už od začátku jsme viděli, že to s nimi nebude lehké. Vše potřebovaly zkoumat, hranice skoro žádné neznaly a my se o ně báli. Takže jsme spoustu věcí zakazovali, při každém nebezpečném kousku trnuli strachem o ně a na čas pro sebe jsme úplně zapomínali.

S Nevýchovou se sobě navzájem otvíráme. Jsme upřímní, říkáme si, co potřebujeme, a učíme se naslouchat tomu druhému. Myslela jsem, jak hodně spolu mluvíme, ale teprve teď spolu konečně začínáme pořádně komunikovat. Ne jen říkat, co kdo musí a má udělat. Už je menší problém jít spinkat, oblékat se či uklízet. A opravdu nás ty děti nechají i chvilku odpočinout.

Znatelně se jim zlepšila komunikace, méně vyžadují pozornost, jsou samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor. Daleko méně se vztekají, a když už k tomu dojde, tak je to záležitost na pár vteřin. Jsou na sebe hrdé a já zase na ně. Cítím z nich, že jsou šťastné.

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti, jednala jsem pod afektem a potřebovala mít všechny věci na 100 % a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená: možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše světy v jeden celek.

 Převzato z Nevýchovy se svolením autorky


Motto

V naší školce, tam se rádi máme, na ostatní zavoláme:
"Pojď si, s námi hrát, čeká tě tu kamarád!"
Děti ty se u nás mají, pohádky tu poslouchají.
Také kreslí, malují, podle hudby tancují.

Máte dotaz nebo přání, chcete nám něco sdělit nebo se zeptat? Pošlete nám e-mail na adresu:

info@ms-bilina.cz