Proč vaše dítě nechápe slovo NESMÍŠ

Které slovo vás napadne jako první, když dítě začne tahat za šňůru od žehličky nebo vám lézt do myčky, mačkat zakázané čudlíky, sápat se na nebezpečné věci… řeknete mu něco v duchu – ne, to nemůžeš, nesmíš…?

Jsou to možná úplně nejčastější slova v rodičovském slovníku, dokud malému nejsou aspoň tři roky, že jo. Nejčastější a taky nejotravnější, když je musíte říkat pořád dokola jako kafemlejnek.

A přitom jsou úplně zbytečná.

Nijak totiž nepomáhají tomu, aby vás dítě začalo poslouchat a zajímalo ho, co se mu snažíte vštípit – zařizují vám pravý opak.

Ukážeme vám to v novém článku:

Proč vaše batole nechápe slovo Nesmíš! a kdy vás začne poslouchat

Je trochu drzý, tak si to prosím neberte osobně :) Nakonec vám ušetří další ubíjející Ne, Bobíšku! To nesmíš! a ještě v něm dostanete 2 dobré tipy, jak se s mrňouskem rozumně domluvit, když dělá něco, co nemá.

Ne, Šimonku, to nemůžeš. Nedělej to. To nesmíš. Nejspíš tyhle první výchovné věty dobře znáte. Jakmile už to není jen vrnící miminko, začne lézt po bytě a na všechno se sápat, můžete mu je říkat pořád dokola. Jenomže mrňousek na ně moc neslyší. A jeho vynalézavost se každým dnem stupňuje.

Hodil by se vám nějaký návod, jak na něj?

Ehm, chápu, moje první batole taky bylo čírtě. Návod, jak na něj, pro vás nemám. Co takhle Nevýchovný článek, který vás trochu zdrbe a místy překvapí – jestli jste rodič batoláčka a myslíte si o něm, že ještě nemá moc rozumu – a nakonec vám přinese dva jednoduché tipy, jak se s ním v klidu domluvit?

(Ale promiňte, píšu vám dneska od vody, se vší úctou, je 34 ve stínu, tak odpusťte ten uvolněný, krapet neomalený tón :))

Na malého musíte trpělivě, neústupně, důrazně (?)

Nejdřív trochu zpochybním 3 staré dobré rady. Jestli si marně lámete hlavu, jak broučka naučit, že za náušnice se netahá, na šňůru od žehličky se nesahá a kousat do těch gumových rukávků, co ho drží nad hladinou, fakt není dobrý nápad, asi už jste je slyšeli:

1. Buďte trpěliví – ještě z toho nemá rozum, ale je to jen období, jednou to skončí, vyroste z toho, uvidíte.
2. Buďte neústupní – důsledně mu opakujte, že to nesmí, a pořád a pořád, ať se naučí, že tohle prostě ne.
3. Buďte důrazní – musíte mu to Nesmíš! říct rázně, třeba i zvýšit hlas, ať pochopí, že se mamka zlobí, že se vám to nelíbí.

Ne že by to nebyly rady z praxe. Jenže z praxe malých zlobilů, kterým nikdo nikdy neřekl… ale víte co, začnu jinak: Co když žádná z těch rad nefunguje?

To vaše maličké šídlo si z rázného Ne! Nesmíš! nic nedělá. Důsledným opakováním přijdete leda o hlasivky (a můžete to klidně svádět na příliš velkou porci ledu, kterou vám hodil číšník do mochita). No a trpělivost, tu už s mrňousem pomalu ztrácíte… Taky jste tenhle případ?

Tak na to pojďte jinak, však vidíte, že vám to neústupné Nesmíš! nepomáhá ;)

Prokoukněte, co znamená Nesmíš!

A přestaňte ho říkat donekonečna.

Víte, je to jeden z nejčastějších rodičovských omylů, že když to dítěti řeknete milionkrát, tak po milionprvé to zabere. Nezabere. (Nakonec sami byste o tom mohli vyprávět…)

Opakováním totiž nijak nepomáháte tomu, abyste se s dítětem domluvili. Jenom tím zabředáváte do nefunkční komunikace typu automat.

Můžete si to představit třeba jako automat v telefonu, když se dovoláte někam na zákaznickou linku, kde není na drátě živý operátor. Znáte to? A taky z toho rostete? Když vám automat pořád dokola opakuje stejné věty? Ale je to automat, nic jiného neumí. Jen dávat pokyny. Když na ně nezareagujete, nezmáčknete třeba jedničku nebo dvojku, zopakuje vám je znovu. Dál na vás mluví. Ale neslyší vás. Nenaslouchá. Neumí komunikovat.

A rodič, který „do zblbnutí“ opakuje, funguje stejně.

Přičemž je bohužel úplně jedno, jestli opakuje trpělivě nebo důrazně. Prostě opakuje. Udílí pokyny, aniž by naslouchal. Mluví, ale nekomunikuje. Jediný rozdíl je v tom, že automat ve sluchátku se nevyčerpá, zatímco rodič pomalu leze po zdi z toho nekonečného opakování.

No a co na to mrňous?

Zajímavá věc. Všimněte si. Dělá to samé. Taky dokola opakuje to svoje. Řeknete mu stokrát Nesmíš! a stokrát to udělá. Neslyší. Nenaslouchá (jen u dětí tomu říkáme neposlouchá).Ale není to tím, že by byl ještě příliš malý, nerozumný, neschopný vás pochopit. Ne, není to čistě otázka věku, jak se tak často traduje. Je to otázka nápodoby.

Nekomunikuješ, mamko? Nenasloucháš, taťko? Tak jo. Nenaslouchám. Nekomunikuju. Jedu si svoje. Dzzzzz.

Jenom napodobuje, co vidí.

Tak konec opakování, platí?

A tohle znáte?

„Říkám Eli (18m) – tohle nemůžeš dělat, ne, to se mi nelíbí – a ona na mě kouká, a sotva se otočim, dělá to znova, nenechá tu myčku na pokoji. A směje se na mě jakože, mámo, prdim na tebe. Já už nevim, jak jí to mám říct.“

Nevíte? Nevadí. Eli se směje, tak to je pro začátek dobrý (nezapomeňte, že taky by mohla brečet). Zkuste to projednou nebrat jako neposlouchání a nevychrlit další Nesmíš! – minimálně proto, že vás ten automat už taky ubíjí – a místo toho vyzkoušejte první tip:

Tip: Na bobek a koukat

Sedněte si k vaší Eli nebo Jeníkovi, Barče, Kačence… na minutku na bobek. (Radši teda předtím vypněte pánev, jestli zrovna smažíte něco k obědu. Ať pak neházíte ty bio kousky lososa do koše. Osobní zkušenost.)

Sedíte tam? Na bobku? Tak fajn :) A víte proč?

Ne proto, že chytré hlavy radí, že když je dítě o metr menší a vy po něm něco chcete a chrlíte na něj požadavky z té obří výšky, nefunguje to. (I když teda… fakt to nefunguje. Víte, že vás dítě těch 80–90 cm od země kolikrát ani pořádně neslyší? Zvlášť třeba někde u silnice, kde je hluk. Zkuste si to někdy, v těch golfkách na úrovni chodníku. A pak mu říkejte – ty ty ty, ty mě snad

No ale zpátky k tomu, proč jste tam s prckem na bobku. Protože chcete zastavit automat a začít naslouchat. A už tím, že se k němu snížíte, dáváte najevo – tak jo, jsem tu, slyším tě, mluvíme spolu, jo?

Víte, on se k vám zvýšit nemůže, i kdyby nakrásně chtěl, takže je to prostě na vás… a jako první krůček od automatu, který dokola mluví a neposlouchá, ke komunikaci dvou lidí, kteří se spolu chtějí domluvit, se to moc osvědčuje. Podívejte.

Měli jsme dneska problém s taháním za žaluzky u balkonových dveří. Sofinka (17m) začala plakat a vztekat se, když jsem jí asi potřetí řekla, že na ty žaluzie nemá sahat. Sedla jsem si k ní na zem a podívala jsem se na ni. A pak mě napadlo se jí zeptat, co by chtěla. Začala mi ukazovat ven a říkat pipi. „Ty chceš vidět ven, Sofi? Koukat na ptáčky?“ Kývala mi hlavou, že jo. Aha. Tak jsem jí odtáhla žaluzie a seděla pak takovou dobu u balkonu a dívala se.

Jsem ráda, že jsem ji neutnula, že to nesmí, a pochopila jsem, co chce, radost jsme z toho měly obě. Jsem teprve na začátku, po prvním videu, tak snad nám to takhle půjde i dál.

- maminka z kurzu Nevýchovy

Musím říct, že tyhle první úspěchy mě vždycky dojmou. A vidíte? Sednout si k mrňouskovi na zem a podívat se na něj spolehlivě zastaví váš automat. Vyzkoušejte to :) Možná vás potom taky napadne se zeptat, co by chtěl. Nebo to vysledujete, o co mu vlastně jde. Že nejde jenom záškodničit, ale má svůj neviditelný důvod.

Žádné dítě není od přírody záškodník

Dám na to krk, žádné dítě se nenarodí jako malý záškodník, ničitel a plenič. Přišlo sem přece nové a zkoumá svět. Chce vidět ptáčky. Chce vědět, co to udělá, když zatahá za žaluzky. Možná zjistit, jestli má tolik umu jako mamka a dokáže je vytáhnout nahoru. Chce mámu nebo tátu napodobit. Chce dělat to, co my. Zapojit se. A zkoušet, objevovat.Nemůže to být ten důvod, proč tahá za náušnice? Proč sahá do zásuvek a nenechá na pokoji ty čudlíky od myčky? Víte už asi, co řeknu. Je to tak. V každé téhle jeho „záškodnické“ činnosti je obvykle stejná zpráva:

Zkoumám tvůj svět, mámo, táto. Pusť mě do něj. Zajímá mě to.

Nejde proti vám, jde za vámi.

Neodraďte ho

No a když mu na ten jeho odvážný průzkumnický kousek řeknete To nemůžeš, nesmíš! – aniž znáte jeho záměry a důvody – napadlo vás, co mu tím vlastně říkáte?

Stop. To nesmíš. Nesmíš zkoumat svět. To není pro tebe. Není to škoda? Nebylo by lepší jenom to spolu vyladit, aby se mohl zapojit a zkoumat bezpečně a neztratil objevitelskou vášeň do života, než mu to šmahem zakázat?

Překročte svůj strach

Ale já se o něj bojím, bojím, bojím se, že si ublíží a něco zničí a něco na sebe zvrhne a… ale jo, samozřejmě. Nenecháme ho ty rukávky prokousnout a vrazit prsty do zásuvky, pokud nejsme šílenci. K tomu vás vůbec nenavádím. Jen kopu za to, aby ti maličcí dostali šanci ukázat, že je s nimi řeč, když si člověk dá tu práci, aby je ze strachu honem neokřikl. (A jo, taky jsem to mockrát nezvládla.)

Ale ona je to práce jenom ze začátku. Než umlčíte rozjetý automat, necháte plavat drahocenného lososa a zkusíte párkrát na ten bobek fakt sednout. Abyste líp pochopili mrňouskův svět. Dívejte. A dojímejte se se mnou, jací úžasňáci to nakonec jsou :)

A chce vás napodobovat

Tip: Ptát se. Ptát se. Ptát se.

A promiňte, že vám to tak důrazně opakuju, neovládla jsem se, mám za sebou učitelskou minulost :) Ale zpátky k věci.

Když s ním tak chvilinku sedíte na bobku, zeptejte se.
Co vlastně dělá? Co potřebuje? Co chce?
Jestli se chce podívat ven (třeba v případě žaluzií)?
Jestli vám chce pomoct (v případě lezení na linku, na myčku, na pračku)?
Jestli si to chce prohlídnout (třeba když vám tahá za náušnice nebo když se sápe na nějaké vaše věci)?
Koukejte a ptejte se.

Namítáte, že je to zbytečný? Že ještě neumí mluvit? Že vám stejně nic neodpoví?

To máte pravdu. Ale naslouchá. Ukáže. Nebo se dovtípíte. Živá komunikace umí zázraky:

Ahoj, dneska jsem si uvědomila, že jsme se posunuly zase víc ke vzájemný spokojenosti. Dcera (1 rok) a já v Nevýchově už v těhotenství. Dávala jsem jí spoustu svobody, uzpůsobila byt, v pohodě mohla všude, do šuplíků, skříní... Ale začala chodit a být šikovnější a začalo toho být moc. Nejdřív jsem zkoušela: Neotvírej lednici, mám strach, že se to zkazí nebo budu muset uklízet – nic. Nelez tam, mám strach, že se to urve – nic. Neházej to na zem, protože... Časem se to omezilo na „Neotvírej to, nelez tam, neházej to zem, ne ne ne!“

A pak mě napadlo, že to všechno dělá jen proto, že mi chce pomáhat. Tak jsem začala jinak:

„Dáš to prosím do ledničky? (nevěřícný výraz, že ji může otevřít), tak a teď ji můžeš zavřít, zavřeš?“ – spolupráce, a už ji sama neotvírá. „Budeš mi podávat z myčky prosím?“ – spolupráce, a navíc neleze na dvířka! „Chceš mi pomáhat šít? Tak tahej jehlu.“ – spolupráce, a jehlu mi nerve z ruky!

No prostě super pohoda, do všeho ji zapojím (ano, zjistila jsem, že to jde) a je to paráda. Díky!

- Hanka

Tak tohle by ten náš neudělal

Zní obvykle další námitka. Nevýchova to všechno zjednodušuje, každý dítě je jiný, každý to nepochopí, na každý to nefunguje, dodává ještě namítající rodič jedním dechem. A taky má pravdu, vůbec to nechci shazovat.

Jenže… fakt jste to zkusili? Sednout si k němu na bobek a chvíli jen koukat? Beze všech námitek a myšlenek, že ho přece znáte nejlíp a že to s ním stejně nepůjde?

Jasně, zdaleka neznám všechny děti, ale víte, bytostně v ně věřím. V jejich vrozenou touhu po komunikaci a spolupráci. V jejich hluboko zakořeněné přání si se svou mamkou a taťkou rozumět. Nebýt záškodník, ale parťák. Zkusili byste to prosím na chvíli se mnou? Taky v ně uvěřit?

Některé věci dokážete jen proto, že někdo druhý ve vás věří, zní jedno moudro. Příliš romantické? A co když je to s dětmi podobně?

Udělala jsem jeden objev, o který bych se chtěla podělit, i když to asi není nic velkého, ale pro mě jo :) Dlouho mě trápilo, že syn (16 měsíců) nás často dloube do očí. Prostě ukáže na oko, pojmenuje ho a dloube. Dělá to mně i manželovi, u ostatních jsme tomu prostě bránili včas. Vysvětlovali jsme, že to bolí, že si to nepřejeme, nedělá nám to dobře, nemůžeme ho to nechat dělat, pátrali po důvodu, a nic.

A předevčírem mě napadlo říct: „ Ano, mám tam oko a nechám tě na něj sáhnout, protože ti věřím“ a ejhle, žádné dloubání se od té doby nekoná :)

- Hana

Ale jsou přece věci, které mu nemůžu dovolit

Samozřejmě. Něco je pro vás prostě přes čáru a jsou vyhrocené situace, ve kterých potřebujete moc nemluvit a rychle jednat, domlouvat se až pak. Ale o těchhle případech tu, když dovolíte, dneska není řeč. Ze zkušenosti Nevýchovných rodičů – většina situací, kdy batoláček dělá něco, co nesmí, se dá začít řešit těmi dvěma tipy, které tu zazněly.

Tak navrhuju, nejdřív to zkuste. Díky tomu totiž možná zjistíte:

• že leccos mu dovolit můžete, když to spolu trochu vyladíte (dáte třeba nože zatím stranou). Vzpomeňte na jeho objevitelskou vášeň...
• a že spousta vyhrocených situací se nakonec ani nekoná.

A kdybyste přece jen měli pocit, že potřebujete další „návod“ pro všechny krajní situace s mrňousem, tak nebojte, v některém z příštích článků vám o nich napíšeme. Anebo rovnou mrkněte na náš kurz.

Je plný začátečnického očekávání a prvních pokusů. Plný příběhů, které jste tu dneska četli. Plný radosti ze společného objevování, oboustranné komunikace a porozumění. Které není výsadou dětí starších 3 let. Váš mrňousek to dokáže taky. Moc se přimlouvám, přestaňte hledat důvody, proč to nefunguje, a pomozte mu s tím .