Máte se školkou stres? Podívejte, co by vám pomohlo.

Ahoj z Nevýchovy, víte, co je domov důchodců?

Pomsta dětí za mateřskou školku. Asi tenhle vtip znáte?

Ale jestli zrovna máte se školkou stres, protože si tam vaše dítě nemůže zvyknout, asi vám to teď moc veselý nepřijde.

A možná chodíte každé ráno s trochu staženým žaludkem a modlíte se, ať to dneska už zvládnete bez pláče. Protože je to fakt těžký, když se vás nechce pustit a vy už pospícháte do práce. Přitom byste ho nejradši pochovali, šmudlu malýho. Jenomže už je to velkej kluk nebo velká slečna a... „… nechte ho tu a běžte. Za chvíli ho to přejde a zvykne si,“ radí vám paní učitelka, aby vám to ulehčila. Takže ho tam prostě necháte a jdete, nedá se nic dělat. Ale ještě teď to dnešní ráno rozdýcháváte? Tak si k tomu otevřete čtení a podívejte se, co by vám pomohlo. Někdy stačí maličkost, aby se děti se školkou srovnaly a přestaly tam plakat.

Tady je

Ať to vaše holčička nebo kluk brzy zvládne. (A vy ať jednou nemusíte do důchoďáku :)

Vaše Nevýchova

Finty, které nám nepomáhají

Když se vaše dítě nemůže od vás ráno ve školce odtrhnout, jak to řešíte?

• Přemlouváte ho, že to tam zvládne a ať už vás teda pustí, že už vážně musíte jít?
• Lákáte ho, že kamarádi a hračky už tam na něj čekají a že bude určitě dneska nějaká dobrůtka a že paní učitelka už se na něj těší?
• Snažíte se mu dodat kuráž větami jako: „No ták, vždyť už jsi přece velikej kluk!“ „Ale jdi ty, podivej Verunka, taky nebrečí.“?
• Slibujete mu, že za chvilku pro něj přijdete a po školce spolu vyrazíte na zmrzku?
• Nebo ho tam pomalu dostrkáte, že už fakt musíte, tak ať si pěkně hraje a nevyvádí?
• Anebo prostě rychle zdrhnete, abyste mu to ulehčili?

To jsou nejběžnější rodičovské strategie, „jak ho tam dostat“. Používáte je? A každé ráno je to stejně beznadějné?

A zeptali jste se někdy dítěte, v čem je problém?

Spousta rodičů to neudělá. Často jen proto, že je to prostě nenapadne. A někdy taky proto, že se bojí, aby si dítě nezačalo „vymýšlet“ a nebylo to s ním pak na dlouho. Chceme to rychle a bezbolestně, že jo.

Jenomže školka je velká změna

Stejně jako když jsme šli třeba poprvé do nové práce. Neznali jsme to tam. Noví kolegové ještě nebyli kamarádi, co už se tam na nás těší. Museli jsme se rozkoukat, zjistit, jak to tam chodí, a pomalu zdomácnět. A tak jsme si vzali s sebou svůj oblíbený hrnek na čaj. Nebo fotku dětí do peněženky. Citlivější nátury třeba i čtyřlístek do pouzdra s doklady :) Něco, co nám dodávalo jistotu. Protože jsme ze začátku byli taky trochu nesví. Nebo ne?

A podívejte – po dětech vlastně chceme, aby si zvykly hned. Nejlíp aby do školky hned první den zapluly šťastně jako do cukrárny, to by bylo žůžo :)

Ale i děti potřebují napřed zdomácnět. Spousta věcí je nových, cizích, musí si je postupně osahat. A některé věci jim tam možná tak úplně nevyhovují (třeba jako příliš malá lahvička) a potřebují si to nějak vyladit, by se cítily dobře.

Když se jich zeptáte, pomůžete jim to vyladit hned na začátku.

A dost možná si ušetříte další týdny ranního přemlouvání, lámání a rozpačitého zdrhání.

A je tu i

Další důvod, proč se ptát a rychle nezdrhnout

Ve skutečnosti nám rodičům přece nejde jen o to, aby si tam děti rychle zvykly.

Co je za tím „ať si tam zvykne“ doopravdy? Co si ze všeho nejvíc přejete?

Aby se mu tam líbilo? Aby se cítilo stejně dobře jako doma s mamkou a taťkou? Aby mu tam bylo prostě fajn?

Pak přece dává obrovský smysl probrat to s ním. A zeptat se ho

• proč pláče, v čem je problém,
• a co by mu pomohlo, aby se ve školce cítilo líp.

Jestli na to nemáte čas ráno před školkou, protože letíte do práce, klidně to udělejte v klidu doma. Podívejte, co všechno děti řeknou, když se rodiče odhodlají s nimi promluvit:

Potřeboval si o tom povídat. A ve školce chvíli chovat

Tak jsme ten dnešní nástup do školky taky zvládli. Petřík nastupoval už loni, ale protože byl často nemocný, tak si tam moc nepobyl, a sotva si zvykl, byl zase doma a vše bylo nanovo… a několikrát se stalo, že mi ho učitelky rvaly z náručí.

Bylo mi z toho nanic a věděla jsem, už to tak nechci.

Předevčírem jsem Petříkovi říkala, že budeme muset zajet koupit do školky nové bačkůrky. A když jsme se včera oblékali, že tedy jedem, tak najednou, že on nikam nejede. Že bude doma. Bylo mi to divné, protože nakupovat jezdí moc rád. A tak nebylo těžké zjistit, že vlastně jenom nechce ty bačkůrky, protože nechce do školky.

Do toho přišel manžel a zajímal se, co se děje. Petříkovi se nechtělo moc mluvit, tak jsem to řekla za něj. Potom si k Petříkovi sedl a povídali si. Začal mu vykládat, jak to měl on. V podstatě uznával jeho pocity, že to měli podobně...

Kromě toho, že pak naprosto bez problémů proběhl nákup bačkůrek, tenisek a dalších iks věcí, dneska jsme měli v pohodě i odchod do školky. A ve školce se potřeboval akorát delší dobu chovat.